Miluji tě, Eleno (200 slov)

"Jenom něco musím říct," řekl a smutně se pousmál.

"Proč to musíš říct s mým náhrdelníkem v ruce?" zeptala se podezřívavě.

"No, protože to, co chci říct je pravděpodobně ta nejsobečtější věc, jakou jsem kdy ve svém životě řekl," zašeptal ale ona ho zarazila. "Damone, nedělej to."

"Ne. Jednou to říct musím. Ty to musíš slyšet... Miluji tě, Eleno. A protože tě miluji, nemůžu být ohledně tebe sobecký... Proč to nemůžeš vědět...Nezasloužím si tě... ale můj bratr ano." zašeptal a políbil ji na čelo. "Bože, přál bych si, aby jsi to nemusela zapomenout." řekl a z koutka oka mu vyhrkla slza. To bylo za celé století poprvé, co brečel. "Ale ty musíš!" zašeptal a použil na ní své síly. Jak řekl, musí zapomenout. Zavřela oči. Když je znovu otevřela, byl už pryč. Okno do pokoje bylo otevřené a do pokoje zavál chladný zimní vítr. Nevěděla, co se stalo, ale věděla, že Damonovi může být vděčná.

Běžel lesem rozloben sám sebou. Nejprve Katerine a teď ona.

Doběhl k opuštěnému domu. Zaťukal a otevřela mu žena. "Pozvi mě dál" řekl a ona tak udělala. Chytl jí za krk a zakousl se do ní.Tohle je život.

A s tou myšlenkou spokojeně sál.