Rozbřesk

Stál jsem na okraji opuštěného lesa a sledoval vycházející paprsky ranního slunce. Věděl jsem, že to bude má záchrana, má jediná šance. Pro co bych teď měl žít? Co jsem vlastně vůbec dokázal?

Vyrůstal jsem na malé farmě blízko od Denveru, v malé zapadlé vesničce jménem Darks. Bylo mi sedmnáct, nejstarší ze tří bratrů a otec na mě velmi spoléhal. Pomáhal jsem s chodem farmy a obchůdku, který stál na návsi v naší vesničce.

Znal jsem tam jednu dívku. Marii. Byla překrásná. Měla dlouhé hnědé vlasy, které nosila stažené do culíku, aby jí při práci nepřekážely a hluboké hnědé oči, v kterých jsem se vždycky ztrácel. Každý večer po práci jsem se aspoň na chvíli sešli právě u tohoto lesa a trávili spolu volný čas. Bylo nám spolu skvěle. Plánoval jsem, že jejího otce požádám o ruku a že se spolu nastěhujeme na naší farmu. Postavil bych tam takový malý domeček, kde by měla svou kuchyň a světničku a já bych mohl své rodině nadále pomáhat.

Pak ale přišla ta osudná rána. Kolem naší vesnice projížděli kočovníci, kteří neměli naší vesnici zrovna v oblibě. Využili sucha, které toho léta bylo opravdu velké a podpálili půlku vesnice. Kvůli nedostatku vody shořela vesnice celá. Nevěděl jsem o tom. Zbudil mě až kouř, který byl všude kolem mě. Moje světnice hořela a já se z ní nemohl dostat. Nemohl jsem dýchat, omdlel jsem. Správně jsem měl v pokoji uhořet, ale osud to chtěl jinak.

Vzbudil jsem se u malého jezera, nedaleko vesnice. Cítil jsem se ...divně. Jako bych byl jiný.

Rozhlédl jsem se a spatřil muže sedícího na kameni naproti mě. Díval se mi zhluboka do očí a usmíval se. Nejdříve jsem si myslel, že je to jeden z kočovníku, ale mýlil jsem se. Byl to upír. A já druhý.

Vím, měl bych mu být vděčný. Zachránil mi život a dal mi věčnost. Ale já o to nestál.

Řekl mi, co jsem a naučil mě s tím žít. Do nového života jsem se nakonec zamiloval. Žil jsem si v přepychu jeho velkolepého sídla a každý večer chodil lovit. Samozřejmě lidi.

Jednoho večera jsem se potuloval kolem hostince a vyhlížel svou další oběť. Musel jsem být nenápadný a abych popravdě přiznal...moc mi to nešlo. Z jednoho domu nedaleko hostince vyšla dívka s šátkem kolem hlavy. Mířila ke kovárně a já se rozhodl vydat se za ní.

Uličky, kterými procházela byly čím dál tím víc temnější a já toho využil. Šílenou rychlostí jsem se k ní rozeběhl a přirazil jí ke zdi. Nasál jsem do nosu pach její krve a zadíval se do ustrašené tváře. Poznal jsem ji. Byla to ona, ta, kterou jsem tak miloval. Marie.

Jakmile mě poznala, vykřikla hrůzou. Věděla, že jsem mrtvý a nechápala, co tady dělám. Po tváři jí tekly slzy a v očích se jí mísila radost ze strachem. Vášnivě jsem jí políbil a zmizel. Od té doby jsem jí už neviděl.

Cestovali jsme spolu s Paulem po celé zemi. Na svých cestách jsem poznal dívku, která byla stejná, jako já. Okouzlila mě a já na Marii zapomněl. Užívali jsme si spolu a okolní svět nevnímali. Miloval jsem ji? To opravdu nevím ani teď. Co ale vím je, nepokoušejte se naštvat upíra.

V dobách, kdy jsme cestovali bylo u upírů zvykem označovat si svá území. My jsem na to kašlali a nakonec jsem za to zaplatili. Ta, která mě donutila žít jinak než s myšlenkami na Marii zemřela. Chtěl jsem odplatu, ale nechtěl jsem riskovat víc. Rozhodl jsem se tedy vrátit.

Našel jsem jí na smrtelné posteli. Vedle ní seděla malá kudrnatá holčička a mile se na mě usmívala. Byla moje, cítil jsem to.

Nejhorší bylo, že obě na sobě měly zhnisané strupy a krev. Z pachu krve jsem poznal, že jsou obě vážně nemocné. Sedl jsem si k nim a Marii objal a políbil do vlasů. Krátce se na mě usmála a cítil jsem, že se uvolnila. Nakonec usnula a ... nikdy se už neprobrala. Probrečel jsem celé dny... vlastně jsem ani na začátku nevěděl, že můžu brečet.

Chtěl jsem děťátku pomoc a tak jsem zavolal všechny možné doktory a žádal je o pomoc. Diagnóza byla jasná - mor, který se nedá vyléčit.

Rozhodl jsem se jí promněnit. Aspoň ji, když u své milované jsem to nezvládl. Spustil jsem promněnu a ona přežila. Byla zdravá a byl z ní...upír.

Znova jsem začal cestovat a společnost mi dělala ona. Nakonec se nám povedlo najít královský rod, který nám nabídl pomoc. Přijali jsem jejich nabídku a žili několik let ve společnosti dalších upírů. Ti ale nestrpěli to, že by měla být desetiletá holčička upírka. Oni... oni mi jí zabili... a já odešel. Už nic mi nezbývalo... nic pro co bych měl žít. Už jsem i dokonce přestal cítil tu bolest, která tkvěla v mém srdci.

Chtěl jsem jít za nimi... tady a hned.

Paprsky slunce se ke mně pomalu přibližovali a já cítil, že za několik minut opět uvidím svo milovanou Marii se svojí dcerou.

Chtěl bych, aby si všichni vážili toho co mají. Nikdy nevíte, co se v příští minutě může stát. Může Vás to stát domov a peníze - v tom nejlepším případě, v jaký můžete doufat. V horším případě přijdete o své milované.

Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vykročil ze stínu stromů. Paprsky mě pomalu upalovali... ale já nic necítil. Z mých rtů neuniklo žádný bolestný křik, nýbrž jen jedno slovo.

Marie.