The same and yet different - 1. kapitola

Pomalu jsem otevřel oči a spatřil malé zrnko prachu, které právě poletovalo nad mojí hlavou. Dokázal jsem si ho podrobně prohlédnout, což bylo zvláštní, ale ještě zvláštnější bylo to, že jsem slyšel jet auto a dech lidí uvnitř něho.

Chtěl jsem si sednout, ale ještě, než jsem si to uvědomil, jsem seděl. Bylo to strašně rychlé.

Zmateně jsem se rozhlédl po místnosti a spatřil skupinku lidí. Blonďatý muž, svalovec a nějaký hrozně zjizvený kluk stáli vepředu a za nimi tři ženy.

Malá krátkovlasá brunetka, která připomínala v obličeji elfa. Blondýnka, která by se mohla porovnávat s panenkou Barbie a nějaká, o trošku starší, než ty dvě, také brunetka, ale její vlasy měly odstín spíš do mědi. Všichni byli krásní a jejich oči byly zvláštně zlaté.

„Jsem Carlisle, a tohle je má rodina,“ řekl ten blonďák.

Ani nevím jak, ale ocitl jsem se na druhé straně pokoje přímo u zdi a pokrčený v bojové pozici.

„Nechceme ti ublížit, jen ti chceme vysvětlit, co se s tebou stalo, protože se určitě cítíš jinak a v krku tě pálí žár. Nemám pravdu?“ zeptal se ten hromotluk.

„Nepálilo mě v krku, dokud ses o tom nezmínil!“ zařval jsem, ale můj hlas zněl nějak jinak. Byl takový víc hluboký a zněl dost hrozivě, tedy alespoň když jsem zařval. Viděl jsem, jak se jejich těla mírně otřásla, všech, až na toho zjizveného. Byl jsem zmatený, proč jsem na něho vyjel? Vždyť nic špatného mi neudělal, jen se mi snažil pomoct. Možná bych si je měl vyslechnout.

„Co je tedy se mnou?“ zeptal jsem se.

„Jsi upír,“ řekla blondýnka s kamenným výrazem. Chvíli jsem na ni jen nechápavě civěl, ale pak mě popadl záchvat smíchu.

„Hádám, že vy taky?“ zeptal jsem se, a když přikývla, popadl mě další záchvat smíchu.

„No, jasně. A za úplňku pobíhají v lese vlkodlaci, to vám tak budu věřit. Hele, tenhle vtip je fakt trapný. A teď dovolte, ale musím odejít,“ řekl jsem stále se smíchem.

V tu chvíli u mě byla blondýnka, chytla mě pod krkem a přimáčkla mě ke zdi. Její zlaté oči se v tu ránu změnily v černé. Byla opravdu rozzuřená a mě smích přešel.

„Tak poslouchej, ty idiote. Tohle není vtip, ale skutečnost. Jsi upír tak jako my. Měl bys být Carlisleovi vděčný, že se namáhal tě proměnit, protože jinak bys byl právě zakopaný pod hlínou!“ řvala na mě vztekle.

Po tomhle proslovu mě pustila a přesunula se ke svalovci, který ji objal a políbil do vlasů. Znovu se na mě otočila a provrtávala mě nenávistným pohledem. Ta mě asi ráda mít nebude. V tu chvíli vedle mě stála ta malá elfka a s úsměvem mi podávala zrcadlo.

„Podívej se sám, pokud nám nevěříš,“ řekla a pořád se na mě usmívala.

Vzal jsem si tedy od ní zrcadlo a podíval se do něj. Byl jsem úplně jiný.

Svou původní barvu očí jsem ztratil a nahradila ji karmínově červená. Musel jsem uznat, že ty oči byly opravdu děsivé. Měl jsem bledou, bezchybnou pleť, bez poraněného rtu nebo obočí. Podle mě jsem byl dokonalý.

Carlisle přešel k oknu a roztáhl závěsy. „Pojď sem,“ řekl a já ho poslechl. Když jsem se dostal k oknu, zarazil jsem se.

„Copak nás slunce nespálí na popel?“ zeptal jsem se Carlislea.

„Ne, něco lepšího,“ řekl mi místo Carlislea svalovec a přesunul se ke mně.

„Dívej se,“ řekl a dal ruku tak, aby na ni dopadaly sluneční paprsky. Jeho kůže se leskla, jako by byla poseta diamanty. Místo toho, abych byl ze všeho nadšený, jsem zesmutněl.

„To, že jsem upír, znamená, že už nikdy neuvidím svojí rodinu, že jo?“ zeptal jsem se a pohledem utkvěl na Carlisleovi. Ten se nejprve podíval na blondýnku a pak zpátky na mě.

„Víš, oni si myslí, že jsi mrtvý. Byl by pro ně opravdu velký šok, kdyby ses objevil doma se slovy: „Rodinko, jsem doma“. Vím, že to pro tebe bude opravdu těžké. Samozřejmě je budeš moct vidět, kdy budeš chtít, ale neměl bys s nimi mluvit. A počítej s tím, že to nebude hned. Nejprve se budeš muset naučit ovládat se,“ řekl Carlisle a povzbudivě se na mě usmál.

„Mohl bys mi, prosím, tedy vysvětlit, co se tady děje?“ zeptal jsem se a on přikývl.

„Jak už si slyšel od Rosalie, stal se z tebe upír. Přeměnil jsem tě já na pitevně, protože jsem slyšel bít tvé srdce. Věděl jsem, že pokud to neudělám, zemřeš...“ na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova, a po chvilce pokračoval dál.

„Jsme vegetariánská rodina, což znamená to, že lidi nezabíjíme, lovíme zvířata. Díky tomu máme takhle zlaté oči. Ty, protože jsi novorozený, máš oči karmínové, ale po pár měsících je budeš mít stejné jako my.“ Jemně se nadechl.

„Měl bych ti představit svou rodinu. Já jsem Carlisle, ale to už asi víš. Ta blondýna, co tě před chvíli chytla pod krkem, je Rosalie. Ten vedle ní,  je Emmett, jsou to manželé. Ta malá dívka, co vypadá jako elfka, je Alice. Má dar vidět budoucnost, ale zajímavé je, že o tobě nevěděla. Jasper chodí s Alice, to je ten s jizvami po těle. Má to z válek, ale o tom ti bude vyprávět sám. A ta nejkrásnější, Esmé, je má žena,“ řekl a Esmé se lehce zasmála.

„Ráda tě vítám v naší rodině, Tylere,“ řekla a objala mě.

„Vím, že je toho na tebe hodně. Pokud chceš, ptej se,“ řekl Carlisle a vyčkával.

„Jak už vím, slunce na nás neplatí. Ale co dřevěné kůly, česnek, svěcená voda a další?“ zeptal jsem se.

„Blbost,“ odpověděl Carlisle a pokračoval. „Nic z toho na nás neplatí.“

„Opravdu jsme rychlí a silní?“ zeptal jsem se.

„Tak to pojď zkusit, pokud se nebojíš,“ řekl mi Emmett s úsměvem a přesunul se za mě. Rozmáchl se rukou, ale já byl rychlejší. Vyskočil jsem mu na záda a chytl ho za hlavu. Klidně bych mu jí mohl urvat.

„Co nás tedy může zabít?“ zeptal jsem se a pořád držel Emmetta za hlavu. Ten se bouřlivě rozchechtal.

„Jseš fakt dobrej, to se musí uznat,“ řekl a já z něho seskočil. Chtěl jsem přejít k oknu a kochat se krásou své kůže, ale Emmett mě zastavil. Chytl mě zezadu za pas a shodil mě na zem.

„Pořád se máš co učit,“ řekl se smíchem.

„Nezapomeň na pravidlo číslo jedna. Nikdy se k nepříteli neotáčej zády,“ řekl Jasper s úsměvem.

„Moc vtipný. Stejně si to s tebou jednou vyřídím, Emmette, ale chci znát odpověď na mou otázku – co nás může zabít?“ zeptal jsem se a přešel k oknu.

„Pokud chceš upíra zabít, musíš ho nejprve roztrhat a pak spálit,“ řekl Carlisle.

„Jako novorozený máš jednu velkou výhodu. Prvních deset měsíců budeš opravdu silný a -“ pokračoval Carlisle, ale Rosalie ho přerušila:

„Vím, že Tyler má spoustu otázek, ale nejprve by měl uhasit tu bolest v krku,“ řekla s úsměvem. Zase mi tu bolest musela připomenout. Měl jsem chuť ji roztrhat a spálit. Ona mi to fakt dělá naschvál. Podíval jsem se na ni a ona se zvonivě zasmála.

„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat,“ řekla a objala mě. S touhle holkou to teda budu mít opravdu těžký.

„Tak na co čekáte?“ zeptal se Emmett a přešel k oknu. Otevřel ho dokořán a vyskočil z něj. Začal jsem v duchu přemítat, co mě dneska ještě čeká.