The same and yet different - Prolog

Procházel jsem chodbou v druhém patře do pitevny, kde jsem měl provést pitvu.
Pitvat mrtvého člověka mě nebaví z toho důvodu, že už jej nijak nezachráním. Nemohu jim pomoct, jsou mrtví.
Zrovna jsem sahal po klice, když jsem to uslyšel. Srdce, které bušilo slabě a vynechávalo.
To není možné. Zdravému člověku by takhle srdce nebušilo. A navíc bych tu dnes měl být sám.
Rozrazil jsem dveře a vešel dovnitř. Na stole ležel muž, o kterém si všichni mysleli, že je mrtvý. Ale on nebyl. Nebo aspoň ne tak docela.
Mohl bych ho zachránit před smrtí a dát mu nový život.
Co když mi to ale bude vyčítat stejně jako Rose? I přes to, že mi to nikdy neřekla do očí, vím, že se svým životem není spokojená. Chce ten původní. Ten, o kterém říká, že byl dokonalý.
Co kdyby jeho život dokonalý nebyl? Co kdyby chtěl svůj život změnit kompletně od začátku? Takhle bych tu klidně mohl spekulovat celý den. Moc času nemám. Musím jednat, a to hned.
„Omlouvám se ti, ale jinak to nejde. Vyčítal bych si to, kdybych to neudělal. „Doufám, že to přežiješ,“ zašeptal jsem k jeho tělu.
Dvakrát jsem ho obešel, než jsem začal. Pořád jsem si tím nebyl jistý. Nakonec jsem ale udělal to, co podle mě bylo správné.
Vzal jsem jeho ruku a zakousl se do ní. Na jazyku jsem ucítil lidskou krev, která mi nevadila. Už jsem si na ni zvykl.
Olízl jsem ránu špičkou jazyka, aby se zacelila a pokračoval jsem.
Najednou se začal zmítat v křečích. Proměna začala. Neměl jsem ale čas otálet, musel jsem pokračovat.
Přešel jsem ke krku a zopakoval to. A tak jsem pokračoval po celém těle.
Slyšel jsem, jak jeho srdce začínalo zvolna ožívat. Čím dál tím rychleji bilo.
Musím ho odtud dostat. Tady zůstat nemůže. Někdo by ho mohl slyšet nebo najít. U nás bude v bezpečí. Až se setmí, dostanu ho odtud.
„Carlisle, potřebujeme tě na ambulanci!“ křikl John a zaklepal na dveře. Ještěže jsem je stihl zamknout, protože nevím, jak by reagoval na údajnou mrtvolu, která tady sebou právě hází.
„Hned tam budu!“ křikl jsem za ním zpátky a snažil jsem vymyslet vhodné místo úkrytu, alespoň do té doby, než ho budu mít možnost odnést bez povšimnutí ostatních.
Sklad. Problesklo mi hlavou. Tam přece nemůžou sestřičky ani doktoři, jen primáři. Já jsem primář a ostatní mají dovolenou, takže by tam nikdo neměl být. Sklad je navíc jen o dvě místnosti dál, proto bude snadné ho tam přenést bez povšimnutí ostatních. Opatrně jsem si ho dal do náruče a upíří rychlostí se rozběhl do skladu. Běžel jsem s ním pro jistotu až do zadní uličky se složkami zemřelých pacientů, protože sem nikdo nechodí.
„Vydrž to, hochu,“ řekl jsem tiše a už lidskou rychlostí se rozběhl do ambulance.

TYLER:
„Vydrž to, hochu,“ slyšel jsem říct nějaký neznámý mužský hlas. Jemu se to snadno řekne. Jeho nespaluje oheň na malé částečky popela. Bylo to k nesnesení. Zatínal jsem zuby, abych nekřičel. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který je nějak moc citlivý a ani s tím nehodlám začínat. Celé mé tělo mě pálilo. Nemohl jsem se ani hnout, protože pohybem se bolest ještě znásobovala. Nevěděl jsem, jak dlouho už tu ležím, ale cítil jsem, jak bolest začala od konečků prstů ustupovat. Pocítil jsem úlevu, která však brzy zmizela. Bolest sice ustoupila z mého těla, ale zato se násobila v mém srdci. Bylo to, jako by mi pomalu praskaly částečky z něho. V tuhle chvíli jsem chtěl zemřít. Nebylo nic jiného než ta bolest. Už jsem ani nemohl myslet na svou rodinu a hlavně na Caroline a Ally. Dvě osoby v mém životě, na kterých mi záleželo nejvíce. Brzy už to skončí, to jsem věděl. Srdce začalo postupně slábnout a vynechávat své údery. Nakonec utichlo navždy, ale mé tělo zůstalo pořád stejně. Nechápal jsem to. Pomalu jsem začal otvírat oči.