Vrať se do reality, holčičko! 1.kapitola

"Ahoj Bello. Mé jméno je Edward Cullen, ale byl bych rád, kdyby jsi mi tykala," řekl a napřáhl ke mně svojí ruku. Ruku jsem přijala a opětovala mu stisk v mých černých, kožených rukavicích. Chvíli na mé ruce nechápavě koukal a pak se mi s otázkou zahleděl do očí. "Vysvětlím ti to později," řekla jsem a rozhlédla se po místnosti, kam bych se mohla posadit.

Edward Cullen. Na psychologa mi přišel moc mladý. Nanejvýš mu mohlo být dvacet let, ale ani to ne. Vysvětlil mi, že je asistentem svého otce, který svou praci tak trochu nestíhá. Musím uznat, že Edward je opravdu hezký. Byl vysoký a urostlý s hrozně bledou pokožkou. Až trochu nepřirozenou. Jeho tvář potrhovaly jeho zlaté oči a vlasy podobné barvy. Nikdy jsem takový odstín na nikom neviděla.

Rukou mi naznačil, abych si sedla na gauč, který stál ve prostřed místnosti. Proti gauči stál malý skleněný stolek a křeslo, do kterého se Edward posadil. Na zdech kolem mě byly obrazy s krajinou a police s knížkami. Všechno tu bylo vedeno ve světlých odstínech a to se mi líbilo.

Sedla jsem si na gauč a rukou si prohrábla vlasy. To jsem dělala vždycky, když jsem byla nervózní. Takže pořád. Nevěděla jsem odkud mám začít. Vlastně jsem ani začít nechtěla.

"Dáš si něco k pití? Vodu, kolu, džus?" zeptal se a naklonil se k telefonu, aby zavolal svou sekretářku.

"Vodu. A nebo ne... raději džus" řekla jsem s nervózním úsměvem a zase si prohrábla vlasy. Měla bych se to odnaučit.

Edward vyřídil mou objednávku a po minutce přišla sekretářka a podala mi orosenou skleničku s džusem. Poděkovala jsem a trochu si upila. Měla jsem divnou pachuť v puse a krk vyprahlý jak Sahara.

"Tak, Bello. Pověz mi něco o sobě. Tvůj táta říkal, že vlastně ani neví, co se s tebou děje. Prý si mu nic neřekla," řekl a pohodlně se usadil v křesle.

Měla jsem sto chutí odsud utéct. Místo toho jsem si pomalu sundala kožené rukavice a položila je na stůl.

"Dříve jsem vyrůstala jak s tátou, tak i s mámou. Měla jsem jí moc ráda. Když jsem byla malá, každý večer než jsem šla spát ke mně přišla s hřebenem v ruce a začala mi česat mé kaštanové vlasy. Měla jsem to moc ráda. Poté mě uložila a zpívala mi tichou ukolébavku. V deseti letech se všechno zvrtlo. Začala jsem mít sny. Nejprve to byla jen tma a zoufalý křik. Myslela jsem, že to jsou jen noční můry. Jednoho večera za mnou přišla holčička. Měla... měla prostřelenou hlavu... vůbec tu bolest ani krev necítila... prosila mě o pomoc, ale já nevěděla jak..." odmlčela jsem se a pokoušela zkrotit slzy, které mě lehtaly v koutku oka.

"Každý večer za mnou chodila a prosila... a já tam jen ležela a prosila, ať odejde.. nakonec přece jen odešla," řekla jsem a hořce se zasmála.

"Myslela jsem, že je konec. Ale bylo to čím dál tím horší. Nebyly to už jen mrtví... viděla jsem jak vybuchlo letadlo.. jak nějakej úchylák zabíjí malý bezbranný děti...ale já jim pomoc nedokázala. Jak?

Můj vztah s mámou se zhoršoval. Chtěla vědět, co se děje, ale já to nikomu říct nechtěla. Začaly jsme se od sebe vzdalovat. Nakonec se s mým tátou rozvedla a začala žít s jejím novým přítelem. Phillem. Já se s tátou odstěhovala sem. Do Seattlu. To mi tenkrát bylo třináct.

Víš, po nějaké době jsem dokonce začala doufala, že to budou jen sny. Ale nebyly. Stalo se to nedávno. Šla jsem do školy. Byla jsem nevyspalá, ale bylo mi to fuk. Aspoň mám klid, říkala jsem si. Dávala jsem si věci do skřínky a zrovna jí zavírala, když mě navštívila. Byla to žena, něco ve tvým věku. Stála tam, mrtvolně bledá s kruhy pod očima. Měla rozthané zelené šaty, bez bot. Chvíli tam tak stála a dívala se mi do očí. Úplně jsem zapomněla dýchat. Pak ke mně natáhla pořezaný ruce. Prosila. Ptala se mne, proč jí to udělal. Prý ho milovala a on se jí takto odvděčila. A znovu prosila. Byla jsem tak v šoku a cítila takovej strach, že jsem omdlela. Probudila jsem se až doma. Táta byl pěkně vyděšenej, a tak jsem mu řekla, že se mi zamotala hlava. Uvěřil," řekla jsem a odmlčela se. Čekala jsem, co na to odpoví. Jen tam tak seděl a zhluboka se mi díval do očí.

"Takže máš něco na způsob vizí. Vidíš jen budoucnost a mrtvé a nebo i minulost?" zeptal se mírným zájmem.

"Minulost, přítomnost, budoucnost," řekla jsem a on přikývl.

"Na to, že vidíš mrtvý jsi docela vp ohodě. Jak to děláš?"

"Pokouším se to do sebe zavřít, aby to nikdo neviděl," odpověděla jsem prostě.

"Zkusila sis s nějakým z těch mrtvých promluvit?"

"Zešílels? Copak si mě celou dobu neposlouchal? Já to nechci. Nechci to vidět," řekla jsem a uvědomila si, že stojím. Rychle jsem si sedla a hlavu zabořila do dlaní.

"Víš, myslím, že to co máš, je dar. Zkus ho využít. Můžeš buď pomáhat mrtvým a nebo předcházet katastofám. Co si vybereš?"

"Ani jedno. Víš, ty to nechápeš. To utrpení. Tu bolest. Bezmoc. Já tohle nechci. Nejsem na to připravená."

"Pomůžu ti s tím. Slibuju. Tak co si vybereš? Zbláznit se z toho a nebo jim pomoc?" řekl a naklonil se ke mně.

"Víš, tohle nejde rozhodnout hned. Já... já o to vlastně ani nestojím. Raději umřu než s tím žít," řekla jsem, vstala a přešla ke dveřím. Než jsem je stačila otevřít, ozvalo se za mnou " Přijď zítra. Ve stejný čas. Jo a vem si tohle," řekl a hodil po mně malou knížečku.

" Co to jako má být?" zeptala jsem se a nechápavě koukala na malou knížečku v mé ruce.

"Tvůj deník. Chci, aby sis do něj zapsala všechny své minulé sny i s dnešním a zítřejším. Zítra ho přines a zkusíme to spolu začít řešit," řekl, přešel po pokoji k oknu a zadíval se ven. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, ale pak jsem se otočila a zabouchla za sebou dveře. Výtahem jsem sjela do přízemí a až tam zjistila, že jsem si u něj nechala rukavice. "Kruci," zaklela sem. No nic, musím to bez nich vydržet a nikoho se nedotýkat. Doma si vezmu náhradní. A s tou myšlenkou jsem se vydala ke svýmu autíčku.