Vrať se do reality, holčičko! Prolog

Stála na na začátku mé postele a dívala se mi do očí. Už zase. Nevnímala krvácející ránu na spánku, necítila ji. Jen tam tak stála a prosila o pomoc. Nic víc.

"Je to jen sen, jen sen," utěšovala jsem se. Holčička ke mně natáhla ruku a chytila mě za zápěstí. Rychle jsem se jí vysmekla a deku si přehodila přes hlavu.

" Nechte mě prosím na pokoji! Prosím!" šeptala jsem, neschopná mluvit nahlas. Potichu jsem vzlykala a pokoušela se probudit. Takhle to dál nejde. Už ne.

Bylo mi tenkrát deset let, když mě ta holčička navštívila. Několik týdnů za mnou v mých snech chodila a nakonec zmizela. Pomohl jí někdo jiný.Myslela jsem, že tím to skončilo, ale hluboce jsem se mýlila. Spíše naopak. Všechno tím začalo.

Sny se zhoršovali. Už to nebyli jen mrtví. Viděla jsem zoufalství. Bolest. Beznaděj.

Bylo hrozné pozorovat, jak lidé kolem mne umírají. Ale já jim pomoct nedokázala. Nemohla jsem.